Největší hrozbou pro internet nebudou v příštích deseti či dvaceti letech hackeři ani on-line zločinci, ale vlády a on-line korporace. Myslí si to na 1400 akademiků, teoretiků a dalších odborníků z IT, kterých se v rámci svého průzkumu ptala společnost Pew Internet. Mají nejspíše pravdu, nejedná se ale o problém roku 2025. V EU se tato předpověď zčásti naplňuje již nyní.

Modelovým příkladem toho, jak vypadá kombinace špatného soudně-politického rozhodnutí, které následně nevhodným způsobem uvedla do praxe on-line korporace je evropské „právo být zapomenut“. To říká, že provozovatelé vyhledávačů jsou zodpovědní nejen za zpracování osobních údajů na svých serverech, ale i za odkazy na obsah třetích stran, který osobní údaje (například jméno spojené s určitými fakty, fotografie apod.) obsahuje. Evropské instituce (soud a parlament) ale projevily značnou krátkozrakost, když rozhodly a následně závazně nařídily, že to, zda má uživatel právo na vymazání, posuzuje provozovatel vyhledávací služby a zároveň poměrně vágně definovaly co jsou vlastně ony „citlivé osobní informace“ a jak má být testována oprávněnost požadavku (musí být starý, neaktuální, neadekvátně zasahovat do života jednotlivce a nesmí být dán veřejný zájem na další dostupnosti dané informace).

Přestože Google ujišťoval, že bude žádosti důkladně posuzovat, nedomyšlenost celého opatření a jeho uvedení do praxe se ukázala v minulém týdnu, kdy řada britských médií upozornila, že jim Google oznámil, že v EU nebudou nadále zobrazovány například odkazy na některé jejich články o bývalém CEO Merrill Lynch Stanu O’Nealovi, nebo rozhodčím Dougie McDonaldovi. To vzbudilo dotazy, nakolik důkladně jsou žádosti (kterých Google dostává na 1000 denně) posuzovány s ohledem na veřejný zájem dostupnosti informací.

Kombinace EU a Google tak vytvořila na starém kontinentu jakousi obdobu Orwellovského Ministerstva informací, které  má právo měnit minulost (pravda, zatím nikoliv dokonale - články na stránkách médií zůstanou, nicméně občané EU se k nim přes vyhledávače již nedostanou). Google nicméně na odstranění odkazů ve vyhledávači upozorňuje a tak je paradoxně snadné zjistit, kdo se se snaží „zamáznout“ svou minulost. Společnost navíc na konci minulého týdne oznámila, že některé z odkazů na jejichž odstranění média upozornila opět obnoví.

Je podle vás „právo být zapomenut“ krokem vpřed nebo omylem? Víte o někom kdo jej již využil?